Město Batayporã leží na území státu Mato Grosso do Sul (MS), který patří mezi dvacet sedm brazilských federativních států a nachází se ve středozápadu Brazílie. Batayporã (v indiánském jazyce guaraní „Baťova Dobrá Voda“) byla založena sice až v 50. letech 20. století, ale historie regionu sahá mnohem dále.
Indiánské kmeny začaly obývat území dnešního státu MS již před dvěma tisíci lety. V průběhu 16. století se do této oblasti dostali první Evropané, jednalo se o španělské jezuity a tzv. bandeirantes, dobrodruhy, pronikající do nitra jihoamerického kontinentu ve snaze nalézt zlato a stříbro a chytat indiánské otroky. Portugalskému státu připadlo definitivně toto území až v druhé polovině 18. století, kdy došlo k uzavření smluv v Madridu a následně Santo Ildefonsu mezi španělským a portugalským královstvím. Portugalci nejevili o tuto oblast valný zájem až do doby, kdy byla v roce 1748 objevena v oblasti Cuiabá ložiska zlata. Zlato fungovalo jako silný magnet přitahující do kapitanátu Mato Grosso různé sociální skupiny obyvatel, včetně vojáků, kněží či prostitutek. Řada obyvatel přišla ze států São Paulo a Minas Gerais na základě daňových úlev. Začali se věnovat chovu dobytka, sběru plodin a později obdělávání půdy. Otrockou práci v regionu vykonávali polapení indiáni. Podle brazilské historičky „byli s příchodem bílého muže indiáni vytlačeni do vzdálenějších oblastí a jejich přirozené prostředí se proměnilo v prázdnou zemi.“ (MIRANDA, 2005).
Dalším mezníkem vývoje regionu se stalo v polovině 19. století otevření volné plavby po řece Paraguay, jež umožnilo přímý přístup do města Cuiabá z ústí řeky Rio de la Plata a z Atlantiku. Centrem obchodu se stalo město Corumbá, odkud se organizovala většina obchodního života regionu, propojeného s velkými obchodními centry v Argentině a v Uruguayi. Stalo se cílem přistěhovalců, zejména Portugalců, Italů, Arabů a Španělů. Říční cesta do MS byla přerušena paraguayskou válkou mezi léty 1864 a 1870, kde proti sobě stála Brazílie, Argentina a Uruguay na jedné straně a Paraguay na straně druhé. Paraguayská válka a epidemie neštovic zapříčinily náhlé přerušení toku přistěhovalců do MS. Výsledkem války bylo naopak usazení bývalých brazilských a paraguayských vojáků na půdě státu Mato Grosso. Přicházeli také přistěhovalci ze státu Rio Grande do Sul, kteří prchali před následky federalistické revoluce v roce 1893.
V oblasti jihu dnešního státu Mato Grosso do Sul, kde leží dnes Batayporã, byla hustota osídlení obyvatel na počátku 20. století velice nízká, usadilo se tam jen pár bývalých vojáků paraguayské války, chovatelů dobytka a gaučů. Změna nastala s příchodem společnosti Cia. Mate Laranjeira zpracovávající cesmínu paraguayskou (na nápoj, který známe jako maté). Společnost využívala levnou indiánskou, paraguayskou a argentinskou pracovní sílu, obhospodařovala území ve velikosti cca 60 000 km2 a díky svému monopolu zvyšovala účast na ekonomickém, sociálním a politickém životě v oblasti.
Plavba po řece do nitra státu Mato Grosso byla velice zdlouhavá a závisela na dobrých diplomatických vztazích s Argentinou a Paraguayí, proto se začalo se stavbou železnice, propojující brazilské pobřeží – město Bauru (stát São Paulo) a břeh řeky Paraguay, která výrazně zkrátila dobu cestování do státu MS. Železnice byla dokončena v roce 1914 a na její stavbě se podíleli indiáni, Brazilci, Japonci a Španělé. Do té doby bezcenná půda ve státě MS se stala cílem zájmu obchodníků, město Corumbá ztratilo na důležitosti a do popředí se dostalo sídlo Campo Grande jako ekonomický a obchodní pól regionu a budoucí hlavní město MS. Díky železnici přicházeli do MS další migranti jako Japonci, Syřané, Libanonci, Španělé či Italové. Zvýšil se pohyb zboží mezi státy Mato Grosso a São Paulo a region se začal ekonomicky rozvíjet. Železnice zažila svůj rozkvět v 60. až 80. letech 20. století. V současné době funguje pouze omezeně a výhradně pro nákladní dopravu.
S nástupem brazilského prezidenta Getúlia Vargase a jeho Nového státu přišla rozvojová politika s názvem Pochod na východ, jejímž cílem bylo obsadit místa považovaná za prázdná (vazios), osídlit pohraniční oblasti země a propagovat integraci brazilských států. Záměrem bylo strategicky zabezpečit hranice, zajistit národní bezpečnost, kontrolovat přistěhovalectví a zakázat volný pohyb osob bez majetku. Oblasti byly vládou považovány za opuštěné, ale podle historika Lenhara (1986) se v regionu nacházely cukrovary, plantáže cesmíny paraguayské, chovatelské farmy, města podél železniční trati, těžilo se tam zlato a diamanty. Stručně řečeno, stát MS nebyl prázdný, ale existovaly zde soukromé i státní majetky, z velké části zahraničního původu. Na základě Pochodu na východ nastal nový příliv migrantů ze států São Paulo, Minas Gerais a především ze severovýchodu Brazílie. Od 30. let 20. století se zintenzivnila kolonizační politika s vidinou, že větší počet obyvatel přinese větší zisk státu. Z těchto důvodů stát souhlasil s tím, že velká část jeho teritoria bude poskytnuta kolonizačním společnostem, které půdu rozprodají kolónům a ti ji následně osídlí. Kolonizační společnosti ze São Paula a státu Paraná nakoupily půdu ve státu Mato Grosso, např. Companhia Moura Andrade (Nova Andradina), SOMECO e Colonização S/A (Ivinhema) a také Companhia Viação São Paulo – Mato Grosso, jejímž majitelem byl Jan Antonín Baťa. V 30. letech 20. století firma Baťa a. s. zakládala v zahraničí sesterské obchodní společnosti, které zjednodušovaly přístup na zahraniční trh, ulehčovaly nákup základních surovin a materiálů a lépe se vypořádaly s celními bariérami jednotlivých států, které se ve 30. letech posilovaly vzhledem k světové ekonomické krizi a omezování importovaného zboží. Mezi lety 1931 až 1939 takto vzniklo ve světě 47 filiálek zahraničních společností, a to i v Indii nebo v Brazílii. V Brazílii měly za úkol zejména zajišťovat chov dobytka a produkcí kůží. Když Janu Antonínu Baťovi nevyšly na začátku druhé světové války obchodní plány v USA, poté co byl nucen opustit Protektorát Čechy a Morava, rozhodl se přijmout pozvání brazilských politických elit a usadil se v Brazílii, kde ostatně nebyl poprvé.
Kolonizační společnost, kterou Jan Antonín Baťa koupil, patřila k nejstarším v regionu. Založili ji v roce 1908 Francisco Tibiriçá e Arthur Diedericksen, od kterých ji koupili v roce 1927 němečtí bratři Slomanovi a následně v roce 1940 Jan Antonín Baťa, a sice prostřednictvím Banco Germânico da América do Sul za peníze, které měl zmrazeny v německé bance. Od bratrů Slomanů odkoupil nejen celou společnost s pozemky, ale také lesy, plantáže bavlny a kaučukovníku, farmy, energetické zdroje a říční dopravu. Až na místě sám Jan Antonín Baťa zhodnotil, jaký je rozdíl mezi pohledem na koupi společnosti v rodné zemi a v Brazílii, a zároveň pochopil záměr bratrů prodat společnost, “která se konzumovala zevnitř”.
Při práci tady teprve poznávám z blízka, čeho vyžaduje. Nedivím se, že na tom Slomani ztráceli. Vložit dvakrát více hotovosti než tento majetek stál. Při koupi to posuzovali očima z domova. Nedostatek jistoty prostředků a důvěry. To vanglování od výplaty k výplatě, strach, že to narazí a dostane do ostudy. Nechávám se natrvalo stlačiti do poměrů, jež jsou výsměchem mému postavení. Moravský zemský archiv v Brně, Státní okresní archiv Zlín, fond Baťa, a. s., Zlín, sign. I/10, kart. 848, inv. č. 584.
Byla potřeba dvojnásobná investice do samotné společnosti, ale finanční zdroje chyběly. I přesto Baťa pracoval v intenzivním rytmu a vypracoval plán na vybudování deseti měst: Batatuba (1941), Bataberá (1943), Bataibuna (1948), Batapora (1945), Bataiara (1950), Batarassu (1951), Batapé (1952), Batajuba (1953), Bataguassu (1949), Batavari (1954). Podle slov Baťovy vnučky Dolores se mělo jednat o deset průmyslových měst a každé by mělo 3500 dělníků. Plány se realizovaly, ale ne kompletně. Jan Antonín Baťa založil město Mariápolis a Batatuba ve státě São Paulo, Bataguassu a Batayporã ve státě Mato Grosso.
Město Batayporã vyrostlo z kolonizačního jádra v oblasti řeky Samambaia, přítoku řeky Ivinhema, v roce 1953, kde se oblast 20.000 hektarů rozdělila na pozemky od 10 do 72 hektarů. Vedoucím kolonizačních prací ve městě Batayporã se stal kompetentní vedoucí, rodák z Žeravic v okrese Kyjov, Jindřich Trachta (1921-2000). Měl na starosti řízení aktivit spojených s prodejem pozemků, zajištění základních prvků infrastruktury jako stavbu silnic, mostů, stavbu pily, cihelny, továrny na škrob, zemědělství.
Na samém začátku stavby města je v jeho dopisech v rodině v Československu explicitně vyjádřena euforie:
Je to divná směs pocitů, když člověk jde do lesů, kde před námi nikdo nikdy nevkročil. Dnes tomu rozumím, co táhlo v dřívějších dobách dobyvatele dopředu. Kromě zlata to bylo něco víc, cítit tu nezměrnou hrdost být prvním, kdo tam vkročí – odhalování neznáma – je to kus tvrdé a nesmlouvavé práce. Mnoho potu a námahy. A lidský červ se neustále zavrtává do krajů, které od stvoření světa nepoznaly sekyru. (Osobní archiv Evandra Trachty, Batayporã/MS)
Po prvních třech letech je ale počáteční radost vyjádřená exkluzivitou a výjimečností práce, slibnou budoucností a téměř bukolickým charakterem přírody nahrazena skepsí. Původní plány „vystavět bohaté město za čtyři roky“ nevyšly kvůli nedostatku kvalifikované síly:
Práce stále stejná, zlobení s lidmi, těžkosti s dopravou, materiálem, osoby nezkušené a nedoučené, všechno skoro primitivní, to je pravý začátek daleko od civilizace a nedostatečné asistence techniky. (Osobní archiv Evandra Trachty, Batayporã/MS.)
Mezi spolupracovníky Jindřicha Trachty patřili vedoucí společnosti Vladimír Kubík, dále João Antonio da Silva, Ataliba Ramos, Mohamed Mustafá, Paschoal José da Silva, João Tolotti a další. Prvními obyvateli města byli Venâncio Rodrigues de Abreu a jeho žena Luciana Rodrigues de Abreu, mezi prvními přisli také Matias Paulo Cordeiro, Marcelino Manoel da Silva, Francisco Paraibano, Anésio José Rezende, Manuel Nunes Ferreira, Isaías Inácio de Almeida, João Raimundo Vieira. První mše byla sloužena otcem Luísem Maria Tomásem Floresem 17. září 1954. V témže roce bylo ustanoveno notářství Cartório de Paz e Tabelionato, jehož notářkou se stala Marina do Amaral Trachta. O rok později byla založena první škola ve městě s pedagožkou Eunice Rodrigues Mustafá. V říjnu 1955 proběhly ve městě první volby. V roce 1956 byla otevřena silnice spojující Fazendu Primavera, která patřila firmě Moura Andrade S/A, a město Batayporã, a tím se otevřel přístup do států Paraná a São Paulo. V roce 1957 přišli do města první obchodníci Luiz Antonio da Silva a Jonas Pedro Nunes. V roce 1963 došlo k osamostatnění města Batayporã od sousedního města Nova Andradina.
Martina Čermáková, 2017
Pro více informací o fenoménu baťovství v ČR i ve světě doporučujeme navštívit stránky batastory.net